Přemek na cestách

Vánoce v Arthur's Pass

15. leden 2012, 16:12, kategorie:

Na Vánoce jsem jako obvykle nic předem neplánoval. Když se Alena (Češka, kterou jsem znal jen z Facebooku) zmínila, abych se za ní zastavil v Arthur's Pass, kde pracuje, část plánu byla jasná. Už asi měsíc jsem měl koupenou letenku do Christchurch a odtud je Arthur's Pass vzdálen asi 160 km. To je na zdejší měřítko co by kamenem dohodil. Na Zélandu je totiž všechno přibližně dvakrát dál, než to zběžným pohledem na mapu vypadá. Krajina je členitá - všechno se klikatí, rovinu aby člověk pohledal, dálnic jako šafránu. Takže cokoliv, co je blíž než 200 kilometrů, je pro mě blízko :-)

Když jsme poslední den před vánočními prázdninami seděli s kolegy v hospodě, v televizi jsem zahlédl mimořádné zpravodajství, za hlasatelkou byl na mapě Christchurch. Slyšet přes kravál v hospodě nebylo nic, ale většina už tušila. Další zemětřesení o síle 5.8 Richterovy stupnice. Nikomu se nic nestalo, ale letiště v Christchurch je zavřené. Měl jsem už asi šesté pivo, takže jsem samozřejmě strašně machroval, že mi nějaké zemětřesení vůbec nevadí, a že do Arthur's Pass klidně dojedu stopem :-)

Večer už byly všechny lety obnoveny, takže i já nakonec odletěl. Vstával jsem ve 4 ráno a doufal, že v letadle dospím. Ale ouha. Jedno uřvané dítě na sedačce přede mnou, druhé vedle mě přes uličku a jedno někde vzadu. Výborně.

Do Christchurch jsem přiletěl kolem čtvrt na devět ráno. Do centra se mi vůbec nechtělo, tak jsem se vydal hledat silnici k Arthur's Pass. Kupodivu jsem nezabloudil a kolem poledne jsem byl v Arthur's Pass Village. Stopování je na NZ fajn. Když jsem s tím začínal, byl jsem vždycky po čtvrthodině čekání trochu nervózní, že mi třeba nikdo nezastaví a zůstanu stát někde u silnice do večera. Po 3500 nastopovaných kilometrech už vím, že je to blbost; z pravděpodobnostního hlediska je naprosto vyloučeno, že bych někdy někde čekal na auto déle než 45 minut. Prostě se to nemůže stát. Nevýhodou je, že aby vám někdo zastavil, nesmíte vypadat jak úplný santus. To mi dá vždycky hodně práce.

Vesnička v Arthur's Pass má asi 50 stálých obyvatel a ačkoliv vypadá jako na kraji světa, projede tu denně dost aut, jezdí sem autobus a jednou denně tu staví vlak TranzAlpine, který jezdí z Christchurch do Greymouth. V místní kavárně jsem si dal pozdní snídani a co nevidím, kafe mi přinesla Češka, Tereza. Zajímavé - V Aucklandu krajana člověk nepotká jak je rok dlouhej.

IMGP7012

Během jídla mi na stole přistál Kea, neuvěřitelně drzý a otravný pták, kterých je tu spoustu. Lidí se vůbec nebojí, takže je velmi těžké je odehnat. Jediné, co na ně platí, je prý voda. Všude jsou cedule, aby je lidé nekrmili. Nevím ale, kdo by je krmil a hlavně proč by to dělal - nakrmí se sami.

IMGP7059
Sanctuary Bunkhouse - Arthur's Pass

Alena mi doporučila The Sanctuary Bunkhouse a nutno říci, že lepší ubytování na cestách nepamatuju. Za směšných 18 NZD na noc jsem měl pro sebe docela velkou chatu s obývákem, kuchyňským koutem, ba i vanou. Majitel chaty bydlí v Christchurch, takže než se člověk do chaty dostane, musí se s ním spojit přes telefon k tomu speciálně určený, umístěný je přede dveřmi. Pan majitel prozradí kód na dveře a můžete vstoupit. Způsob placení je založen na důvěře, peníze se hází do krabičky. Stejně tak se platí i přístup na internet, který v chatě je. Představuju si, jak by tohle fungovalo v ČR. Lidi by do krabičky nic nehodili a ještě by se tím chlubili ("Tak si představ, že tam blbci měli kasičku, tak jsme tam nic nehodili a máme ubytování zadarmo!..") :-)

Tereza s Alenou mě pozvaly na štědrovečerní večeři. To byla příjemná změna plánu, protože s takovým prožitím Vánoc na cestách nepočítám a do poslední chvíle nevím, kde a co budu dělat. Místo kapra (kterých se na Novém Zélandu a v okolních mořích moc nevyskytuje) posloužil Pangasius z vietnamských vod, zato bramborový salát byla klasika. Díky, holky :-)

Ráno jsme vyjeli pár kilometrů za Arthur's Pass ve směru Christchurch, k údolí Waimakariri. Údolí je to vpravdě monumentální, připadal jsem si jako bych se procházel po jiné planetě.

Solitary Tree

Počasí se také vyvedlo, jen ke konci, když jsme se vraceli, začalo pršet a z potůčků, které se dopoledne daly přeskočit, se stala několik metrů široká řeka.

IMGP7131

Druhý den odpoledne, poté co mi uschly boty, jsme se s Alčou vydali na Mt. Cassidy (1850 m.), zřejmě jeden z posledních zdejších vrcholů, na které slečna ještě nevylezla :-) Bylo vedro, cesta opravdu strmá, a první půlhodinku jsem myslel, že asi chcípnu. Alena už byla skoro nahoře a já se ploužil někde půl kilometru za ní, jako naprostá kancelářská troska.

IMGP7157
IMGP7173
IMGP7164

Postupně jsem nabral síly, vystoupali jsme z lesa a naskytly se nám krásné výhledy na Arthur's Pass. I přes varování, že dál už je stezka jenom pro fajnšmekry s vybavením, jsme pokračovali dál. Párkrát mi sice ujela noha, ale zase tak hrozné to nebylo. Nicméně asi 50 metrů před vrcholem když se na nás začaly trochu sypat kameny, jsme to vzdali a vrátili se dolů. Ale i tak to bylo moc fajn.

Druhý den ráno jsem se vydal na stopa, směrem na Greymouth, podívat se k Ledovci Starýho Procházky. Ale o tom možná příště.

Přemek Žák

Komentovat už je možné jen přes Facebook. To víte, doba pokročila.

Líbí se vám tu?

Přihlašte si RSS kanál a nic vám neuteče:

Reklama

Pohodové zájezdy do hor s CK Alpina